Kvalifikací proklouzl Kožíšek těsně jako předposlední postupující. „Snažil jsem se, ale nebylo to ideální. Snad projdu,“ strachoval se, když dojížděli další chlapíci a nad novoměstským areálem se rozsvěcely reflektory k napínavému divadlu.
Dvě skupinové stíhačky pak zvládl perfektně. Jediná pozice za loňským vítězem Kjölstadem ho dokonce zabrzdila před finále! Závěrečnou jízdu o páté místo rozjel na špici, ale v závěru odpadl.
„Už toho bylo dost, nohy ztvrdly. Jako bych jel čtyři závody,“ říkal, když mu táta klepal uznale na záda. A v bundě řinčel telefon s blahopřejnou esemeskou od přítelkyně, biatlonistky Zdenky Vejnarové.
První body v kariéře sebrali také svěřenci trenéra Miroslava Štádlera, mladí Petra Merkelová a Aleš Razým.
Co takhle vystavět v česku speciální sprinterské družstvo, jaké mají ve Švédsku, Norsku nebo Německu? „Kdysi se o tom uvažovalo,“ říká Václav Korunka, ostrý finišman bronzové olympijské štafety z Calgary 1988. „Ale nemáme na to typy. Podívejte na ty švédské hromotluky.“ I Kožíšek je proti nim střízlík.
Koukal, který už má ze sprintu i stupně vítězů, stejně jako junior Razým, to jsou proti nim prckové. „Já bych se sprintům ráda věnovala víc a tenhle výsledek mi může pomoci,“ říká robustnější Petra Merkelová.
„Drobné individuální věci do tréninku dáváme. Ale kluci musí zvládnout desítku i patnáctku, sprint pak zajedou taky,“ tvrdí Korunka, trenér Kožíška a Magála. „V dalších bojích je třeba i vytrvalost.“
A v rychlém sledu opakovaných sprintů v týmovém závodě ještě víc. „Obrům se rychleji zakyselí svaly,“ dodává Kožíšek, spolu s Koukalem bronzový z únorového mistrovství světa.
A jaký vývoj se čeká ve světě? Po vyhraněné specializaci takřka nikdo netouží. Hlavní trhák příští sezony, seriál Tour de ski, se poskládá ze všech druhů běžeckých disciplín.